Chybí vám ten člověk... Nebo vám chybí to, kým jste vedle něj byli?

Proč některá přátelství neumírají na hádku, ale na ticho?

Nekřičelo se. Nebyly výčitky. Nikdo nikoho nezablokoval. A přesto člověk, se kterým jsme kdysi dokázali mluvit o všem – od školy až po první lásky, práci nebo životní průšvihy –, dnes už v našem životě není.

Jen jsme se přestali ozývat. Nejdřív na pár týdnů. Potom na pár měsíců. A časem už vlastně nevíme, co se v životě toho druhého děje.

Výzkumy přátelství ukazují, že jejich konce často nevypadají jako velký rozchod. Mnohem častěji vztah postupně slábne, až jednoduše vyšumí. Přesto v nějaké rovině v nás stále existuje.

Právě proto se některá přátelství tak těžko opouštějí. Není tam žádný konkrétní okamžik, který by nám řekl: tady to skončilo. Zůstává jen tiché otázkové: "Co kdybych zavolal/a? Co kdybychom se znovu potkali? Třeba by to bylo jako dřív."

Jenže někdy nám nechybí aktuální verze našeho přítele. Chybí nám člověk, kterého si pamatujeme. A někdy také verze nás samotných, která s ním kdysi existovala.

Pohled procesově orientované psychologie

Právě tady může být zajímavé podívat se na vztahy trochu jinak. Procesově orientovaná psychologie se zabývá otázkou, co se v nás děje, když nás někdo silně přitahuje, nebo naopak nesmírně vytáčí...

Můžeme se sami sebe zeptat:

• Co mi na tom člověku vlastně chybí?

  Jeho lehkost? Odvaha? Schopnost říct ne? Spontánnost? To, že si dokázal dělat věci po svém?

• Jaký/á jsem byl/a já, když jsem byl/a s ním?

  Třeba odvážnější, uvolněnější, hravější. Třeba jsme si dovolovali něco, co si dnes dovolujeme jen málo.

Pak nemusíme nutně hledat cestu zpátky k tomu člověku. Můžeme začít tyto části sebe žít víc i dnes.

Když začneme víc vnímat vlastní potřeby a stát si za nimi, může se změnit i náš vztah k druhým. A někdy zjistíme, že některé vztahy už dál udržovat nechceme. Ne proto, že byl druhý člověk špatný. A ani proto, že bychom chtěli vymazat společnou minulost. Jen už nechceme žít v neustálém "co kdyby".

Některá přátelství nemají dramatický konec. Jen skončí

Někdy je zdravé dovolit si vztah vědomě uzavřít.

Ne nutně poslední zprávou nebo velkým rozhovorem. Ale uvnitř sebe. Přestat čekat. Přestat si vyčítat, že nevoláme. Přestat se vracet k verzi člověka, kterou známe z minulosti.

A je v pořádku si to přiznat a přestat věnovat energii vztahu, který už existuje hlavně v našich vzpomínkách. Možná nám totiž někdy nechybí jen ten člověk, ale i část nás samotných, kterou jsme vedle něj mohli být.

Myšlenka na závěr k zamyšlení:
Kdo vám někdy chyběl tak, že jste si až později uvědomili, že vám možná nechybí jen on, ale i vy sami z té doby?